OTÁZKY MÉ SESTRY

Letos na jaře mi jednoho krásného dne přišla sms, má sestra mi  položila dvě otázky a to ne ledajaké. Byly to otázky, kterým se normálně říká zapeklité, i když nebyly o pekle, ale vlastně spíš o Bohu :)  Musím uznat, že když jsem si ty otázky přečetla poprvé, tak mi spadla brada, hned vzápětí jsem byla na svou sestru náležitě pyšná a no potom jsem zapnula mozkové závity a začala sumírovat odpovědi. A nebylo to jednoduché, odpovědi se skládají jednak z mých osobních zkušeností, prožitků a mých představ, samozřejmě jsem do toho vložila i hodně toho, co jsem kde četla a slyšela, co mi dávalo logiku a korespondovalo s tím, co si myslím a jak si to představuju. Prosím neberte to, co zde píšu za univerzální pravdu, je to jen má teorie a může to být všechno jinak:)

1) Když si svůj život utváříme sami svými myšlenkami a jsme vlastně sami sobě Bohem, kdo utváří život malého dítěte, než je toho schopno samo ? Když se narodí nemá přeci ještě do určitého věku úplně vyvinutý mozek a není schopno utvářet svoje vlastní myšlenky.

Malé dítě když se narodí, je velmi propojené s Vesmírem (jinými světy odkud přišla jeho duše) . Propojení se Zemí se teprve utváří a jeho dušička se ukotvuje ve fyzickém těle, cítí to asi jako omezení dosud neomezeného prostoru. Má velmi otevřené zřejmě jen dvě čakry 1. a 7. Doširoka tu sedmou , co je nad hlavou, proto mají miminka asi fontanelu (neuzavřenou lebku, nesrostlé kosti lebeční, které se postupně uzavírají). První čakra se otvírá víc a víc a zcela otevřená je v momentě, kdy dítě začne chodit (spojí se se Zemí). Sedmá se naopak postupně uzavírá, aby nedocházelo k únikům vědomí z pozemského života. Ostatní čakry jsou uzavřené jako poupata a postupně se otevírají tak, jak dítě získává zkušenosti asi do 7 let (přesně to odpovídá i tomu, co  jsme se učili ve vývojové psychologii ( Eriksonova vývojová stádia), když jsem chodila na kurs asistentek pedagoga, ale tam o čakrách nic nenajdeš :).  Mimo to, je dítě asi do 7 let (nejspíš to bude individuální) propojené jakousi energetickou pupeční šňůrou s matkou. Skrze tuhle šňůru předává matka dítěti nejen energii, ale i vše ostatní i to, jak se sama cítí, jaké má myšlenky, jak si je sama sebou jistá apod., a utváří tak život nejen svůj, ale patrně i život svého dítěte. Slouží to ale i jako ochrana , dítě je zcela závislé na matce, protože samo nemá funkční jednotlivé čakry a je energeticky vyživováno přes čakry matky, skrze tuto šňůru (ochranu si představ, když má máma dítě na klíně, nebo v náručí, chrání ho svým energetickým polem). Pokud matku nemá a spojení je zpřetrhané, velmi pomalu se vyvíjí a čerpá kde se co dá, je zmatené, ochromené a nese si to určitě celý život. Malé dítě nemá uvědomění sebe sama, je to jako kdyby bylo prázdný prostor vymezený tím, co se děje okolo. To mu dává formu, tvar. Považuje se za takové, jak se jeví jeho životní prostor a jeho okolí. Proto jsou děti tak ovlivnitelné a bezmocné, věří všemu, co mu dáme za normu. Pro něho je to normální (i kdyby to bylo týrání), myslí si, že tak to na světě chodí, nemá jinou zkušenost. Až  když se setká s něčím jiným, má zmatek. Musíme dávat velký pozor na to, čím zaplníme ten prázdný prostor (dítě) - ovlivní to jeho osobnost a celý jeho život. To, kam se dítě narodí a jakým rodičům, to bývá asi karmické a souvisí to s jeho plánem tady na Zemi, nebo s plánem jeho rodičů, alespoň tak je to vysvětlováno v knihách. Buď ono samo, nebo jeho rodiče se mají něco naučit, mají nějaký úkol.

Na druhou stranu je si dítě samo sebou jisté, nepochybuje o svých rozhodnutích, jedná spontánně bez ohledu na čas a prostor ve kterém se zrovna nachází, je bezstarostné, vzpomeň si, jak bylo vše jednoduché, když jsme byli děti. Považuje se za STŘED VESMÍRU za BOHA. Ono je střed - ta prázdná bublina - duše (energie), která kdesi létala v prostoru bez hranic, a nejdříve tělo, pak prostor, čas, lidi okolo, ho omezují a vymezují jeho osobnost, jeho vědomí. Učí se příkladem, opakuje jen to, co vidí okolo sebe (tak to dělají i všechna mláďata v přírodě) a bere to za normu. Později velmi těžce chápe, proč lidé něco jiného říkají a něco jiného dělají. Jsou zmatené a neví co je dobře, slovo nebo čin? Dítě žije vždy v přítomném okamžiku. Nezabývá se budoucností ani minulosti, nemá ponětí, co je daleko, co blízko, jak rychle ubíhá čas. Reaguje bezprostředně na podněty, když nejsou uspokojeny jeho potřeby pláče, když je spokojené směje se, když má hlad jí, když nemá nejí, když je unavené usne kdekoliv a kdykoliv, když je plné energie snaží se jí zbavit, upustit a je aktivní. A my se snažíme nacpat ho do norem. Cpeme mu jídlo, když nemá hlad a ještě mu vyhrožujeme trestem, když to nesní, nenecháme ho spát když je ospalé, ale nutíme ho být vzhůru aby pak spalo v noci, když má plno energie okřikujeme ho, že zlobí, když se chce mazlit odeženeme ho, že nemáme právě čas (ale ono neví co to je). To propojení na okolí je tak velké a energetický systém dětí tak citlivý, vnímají mnohem jemnější vibrace než my, že skoro všechny nemoci, kterými děti trpí jsou způsobené jeho rodiči. Zdánlivě chtějí rodiče pro dítě to nejlepší, ale vlastně chtějí to nejlepší hlavně sami pro sebe (pohodlí, klid, aby dítě splnilo sny svých rodičů, atd...). V energetické léčbě s dětmi do 7 let nemá moc cenu pracovat, musí se pracovat s jeho matkou nebo otcem, aby se dítě opravdu uzdravilo, rodina musí něco změnit, aby dítě mohlo zareagovat. Paradoxně je to právě dítě, které na sebe vztahuje všechnu vinu za neúspěchy rodičů, nesoulad rodiny a špínu celého světa. A to je velký problém, protože rodiče vůbec nechtějí slyšet, že dělají něco špatně, nebo že jsou to oni, kdo způsobují nemoc dítěte, svým chováním, oni chtěj přece pro své dítě to nejlepší….

Postupně zabíjíme Boha v dětech, aby ho později v dospělosti musely znova pracně hledat, protože budou mít pocit, že jich kousek chybí. 

2) Kam, nebo do jakého jiného rozměru (prostoru), se dostane naše vědomí, nebo naše JÁ, po naší smrti ? Co se s ním vůbec stane ?

Co se týká druhé otázky, moudré knihy tvrdí, že jde pouze o přechod z jednoho stavu vědomí do druhého. To potvrzují i zážitky z klinické smrti, většina lidí která to zažije se smrti přestane bát (to vím i z vyprávění těch lidí, dva znám). Smrt není zlá, zlé je někdy umírání – ten přechod. Při fyzické smrti se rozpadnou  čakry , jako poslední ta 1. kořenová a rozpustí se a jakoby vypaří všechna energetická těla (ti co vidí auru to prý popisují, že z těla odchází bílé obláčky). Znovu se široce otvírá jen sedmá čakra, skrze kterou odejde vědomí a duše z těla. Vědomí stále zůstává ve svém individuálním já a v jakémsi balíčku s duší. Fyzické tělo umírá a vědomí přechází do jiné reality, do jiného plánu. Když opustíme tělo, staneme se bodem zlatého světla (to jsem četla), ale stále jsme to my. Myslím, že duše zemřelých odchází nejdříve do jakéhosi meziprostoru (v bibli možná očistec) , kde se duše znovu učí být bez těla a tvoří jakousi inventuru, potom odchází do jiné dimenze mimo prostor a čas a čeká na inkarnaci. Stane se součástí Vesmíru , říká se tomu Jednota, tam jsme všichni spolu a se vším Vesmírem propojeni. (Možná by sis to mohla představit jako hvězdy na obloze, spousta hvězd - světelných bodů , které čekají až spadnou zpátky na Zem. Taky si pamatuju, že něco takového mi vypravoval děda z Rybné). Z fyziky víme, že energie se nemůže zničit, ani ztratit, že se může jenom přeměnit. Tak asi ani naše energie, ze které jsme utvářeni, nebo kterou v sobě obsahujem, nemůže jen tak zmizet, jen se přemění na energii jinou a pokračuje si dál. Možná že to je ten Bůh v nás, to, co nás vlastně všechny spojuje, plujeme v podobě obláčku energie Vesmírem a spojujeme se s dalšími energiemi, které cestou potkáme, ty se nabalují a nabalují, houstnou, až jsou tak husté, že se opět zhmotní. 

Lepší vysvětlení nemám, ale tohle se mi celkem zamlouvá. Kdoví, jak to všechno je, kdyby to někdo opravdu věděl, buď by se z toho zbláznil, možná by dostal Nobelovu cenu, anebo by nikdo nechtěl být tady v tom svrabu na Zemi a stoupl by počet sebevražd. Já jen vím, že všechno je opravdu hrozně propojené, má to zákony, chodí to v cyklech, nic proti tomu nenaděláme, ale kdybychom to pochopili možná by byl ráj na Zemi , nebo spíš v nás. Vše se dá přirovnat i k počítači a internetu. Nic nového lidstvo nevymyslelo, jen okopírovalo, co funguje miliony let. My jsme počítač, máme pevný disk (duše, mozek) a fungující systém (tělo) nahráváme programy (zkušenosti)  podle kterých jedeme. Chytáme viry a pak systém nefunguje, zjišťujeme, že některé nahrané programy jsou k ničemu, jen zabírají místo na disku a vyvolávají zbytečné obavy a strach, občas potřebujeme zrestartovat (toužíme po změně ). 

Ale můžeme taky zadávat systému příkazy pomocí svých myšlenek a připojovat se na ten Vesmírný internet pomocí sedmé čakry, či rozšířeného vědomí a získávat tak jakékoliv informace (i z minula i z budoucna). Můžeme vědomě ovlivnit plynulý chod systému (těla),aby mělo dostatek energie,  hlídat si, aby nás nikdo neodpojil od Zdroje (Vesmíru,Jednoty) a stahovat si z internetu (Vesmír, Akáša,Jednota) co potřebujem. Ne nadarmo vědci tvrdí, že využíváme omezenou kapacitu mozku (snad jen 10 procent) a to ještě jen z jedné poloviny (hemisféry).

To celé je život individua . A je to zatracená fuška:)