O DŮVĚŘE A LÁSCE

Nedávno jsem se zúčastnila semináře, kde jsme si měli udělat takzv. slovní kotvu na stav Láska. Přemýšlela jsem jaké slovo mi vyvolá pocit Lásky a okamžitě mě napadla Důvěra. LÁSKA=DŮVĚRA , SEBELÁSKA = SEBEDŮVĚRA . Nemůžeme přece milovat , když nedůvěřujeme. Nemůžeme milovat druhého, když nedůvěřujeme tomu, že miluje taky on nás. Nemůžeme milovat sebe, když nedůvěřujeme tomu, co činíme, že to či ono dokážeme. Nemůžeme milovat život, když mu nedůvěřujeme, že to s námi myslí dobře. Nemůžeme milovat Universum, či chcete li Boha, když mu nedůvěřujeme v tom, že nám je vždy a za všech okolností nápomocen. Miluji se a proto si důvěřuji. Důvěřuji si a proto se dokážu mít ráda. Pokud máme tuto rovnici v pořádku, automaticky vyvoláváme v lidech též pocit důvěry. Jak dalece důvěřuji sama sobě v jakékoliv rovině, tak dalece mi důvěřují i ostatní. Láska a Důvěra jsou DAR, když ji někomu dáte, obdarujete ho, pokud to samé dá někdo Vám, jste obdarováni. A je jen na tom druhém jak s tím darem naloží. Zda ho příjme a bude si ho vážit, nebo nepříjme a zklame Vás nebo sebe.

Onehdy jsem si dělala meditaci, cítila jsem přítomnost andělů okolo sebe, slyšela jsem tiché kroky a místo toho, abych opojena tímto zážitkem otevřela s důvěrou své srdce a vnímala ten zázrak, stalo se něco nečekaného. Ochromil mě strach, byl to okamžik. Co to je, co se to děje ? Okamžitě jsem dostala odpověď v podobě slova DŮVĚRA. Bylo mi to jasné ! Zasáhlo mě to tak, že mě rozbolela hlava, která mě normálně nebolívá. Pochopila jsem, že tím okamžikem nedůvěry, kdy jsem pustila strach z neznáma ke slovu, jsem si nasadila poklop na hlavu, uzavřela jsem se Lásce a Důvěře. Když mi došlo, co se stalo, začala jsem to napravovat a pracovala jsem na tom, abych ten bolavý poklop odstranila. Trvalo to celý den a přišlo to v noci, fyzicky jsem cítila, jak poklop doslova odskočil. Paradoxně mi v této práci pomohla věta, která mi to odpoledne doslova vlétla do uší. Procházela jsem okolo zapnuté televize, kde běžela banální telenovela (které jak všichni víme,  zrovna duchovními radami neoplývají) a jedna z hrdinek nekonečného seriálu, prohlásila:  JÁ VÍM KDO JSEM A VÍM CO UMÍM. Bingo ! Důvěřuji si, nepochybuji, věřím, miluji. Hned druhý den jsem dostala osobní pozvánku na onen seminář s názvem OTVÍRÁNÍ SRDCE. Náhoda ? Někdo mi důvěřoval a chtěl se se mnou setkat. Podle hesla s láskou přijmi, co k tobě přichází, jsem na seminář jela. Jistěže jsem tam obdržela mnoho odpovědí na mé momentální otázky, ale i já poskytla mnoho odpovědí ostatním, v Důvěře a v Lásce. Zpětná vazba k tomu co žiju, byla nadstandartem a nádherným dárkem. Děkuji za něj.

Na zmiňovaném semináři jsme dostali za úkol, vybavit si situaci, kdy jsme pocítili Lásku. Okamžitě jsem měla před očima scénu z našeho obyváku (starou asi tři dny před seminářem). Manžel odpočívá na pohovce, náš kocour Matýsek se blaženě rozvaluje na jeho břiše a já sedím vedle na křesle. Sledujeme cosi, co nás zaujalo v televizi. Najednou jsme se s manželem na sebe podívali (i kocour zvedl hlavu) a usmáli se na sebe, jen tak. Proč se usmíváš ? překvapil mě manžel otázkou (v takových chvílích přece není třeba slov). PROTOŽE MILUJI TENHLE OKAMŽIK, zněla moje odpověď a přitom jsem cítila, LÁSKU a DŮVĚRU, nejen od manžela, ale i od kocoura, od sebe, od života, od Vesmíru. VĚŘILA JSEM, MILOVALA JSEM, DŮVĚŘOVALA JSEM, BYLA JSEM A TO VŠE V JEDINÉM PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU VŠEDNÍHO DNE.

S láskou a důvěrou Vaše Víla