DOPIS VESMÍRU

Tento dopis jsem napsala v době, kdy jsem se cítila opravdu divně a hledala jak opravit, co se pokazilo. Jak vidno, ztráta " spojení " je pro člověka duchovně pracujícího a zvyklého na spolupráci s Vesmírem dost fatální a nepříjemnou záležitostí. Uvědomila jsem si, že jde o jakýsi druh závislosti, jako když Vás opustí milovaný člověk, který Vám radil a Vy na něho spoléhali, vedl Vaše kroky....a najednou nic...jste ztraceni....Vaše jistota je fuč, Vaše vibrace tak nízké, že si nedokážete sami pomoci, jste bezmocní a ničemu nerozumíte, hlavně vůbec nechápete co se děje. Přesně to jsem prožívala, zápas o svou duši, když už jsem nevěděla kudy kam, přemohla jsem své samostatné ego a požádala o pomoc kamarádku. Stačilo, že zjistila, že jsem odpojená od VJ. Já bych v tom stavu nedokázala pojmenovat a odhalit co se děje. Když jsem věděla co to je, už jsem taky věděla co je třeba dělat. To byla ta největší záludnost toho stavu, momentální absolutní nevědomost. Na konci toho dopisu už si uvědomuji co se stalo a proč , že to byl zbabělý útěk před lekcí Pravda (chyběla druhá část Láska). Nakonec jsem přišla i na to, proč se to stalo, rok 2013 byl pro mne rok intenzivní práce s lidmi a protože jsem hodně vnímavá, natahala jsem si na sebe spoustu cizích energií, řešila jsem mnoho cizích problémů a protože mám hodně otevřenou srdeční čakru, mnoho lidí se mnou doslova propojilo. Sounaležitost je možná to správné slovo. Vše by šlo, až do doby, kdy začali mít problém mí nejbližší. Nedokázala jsem si udržet odstup terapeuta a tlak očekávání mých blízkých, že to budu právě já, kdo jim pomůže. Leč doba nazrála a pomoci si musí každý sám, já mohu jen přidat energii, vést. Zapoměla jsem na sebe, na své uzemnění, na svou citlivost, která mi jindy v práci velmi pomáhá, tentokrát byla proti mně. Proto jsem se rozhodla, dát ten dopis sem na stránky i když je podle mne dost intimní. Ale stát se taková věc může každému z nás, nejen mě, tak ať víte..... Napravit to samozřejmně můžeme zase jenom my, pokud Vám pomůžou přátelé jako mě, buďte jim vděční a přijměte jejich pomoc s pokorou :)

Milý Vesmíre, dnes v noci mě napadlo, kolik práce jsi se mnou měl, než jsi mne dovedl až sem. Neustále už odmala jsem se vzpírala všemu a všem, tedy i tobě, čímž ve mne vznikla hluboká propast. Prostě jsem si myslela, že vím všechno líp než ty. Dal jsi mi báječnou, milující rodinu, krásné dětství s několika těžšími zkouškami, ale pořád bylo vše v pořádku. Posílal jsi mi do života samé úžasné lidi. Jen jsem dlouho nemohla pochopit, proč jsi mi poslal i pár těch, kteří mi ublížili. Dnes už vím, že jsi poslal mně jim a ne jim mě, to já jsem byla ten velký učitel pro ně. Nebylo to lehké, ale dnes jsem za tyto zkušenosti vděčná. Taky jsi mi poslal průvodce v podobě mého manžela a to pro můj život bylo velké požehnání. Jeho láska je pro mne velikou lekcí. Skrze něho dokážu vidět sebe. Dává mi mnoho pravdivých indicií o mé duši. Dnes mám vlastně vše, co si jen člověk může přát a přesto občas cítím tu prázdnotu zevnitř té hluboké propasti. Občas nevím odkud, kudy a hlavně kam.. Pořád ještě dokážu zabloudit a zapomenu tě poslouchat, pořád ještě si nevěřím. Neposlouchání mám jaksi hluboko v sobě, je to jeden z mých silných programů, zřejmě pramení z mého sobectví, které je paradoxně odrazem mé víry sama v sebe. Snad vědomí, že jsem velmi stará duše, která je zde naposled, mi dává trochu právo myslet si, že už vše vím. Vím, ale přitom dělám jako že ne, proč asi? Jak vím, že si nemám věřit?. Můžeš mi to prosím odpustit a znovu na mne začít hovořit? Možná mi bude nějaký čas trvat než opět uslyším, než začnu poslouchat, natož než si dovolím nechat se vést, ale prosím nezatracuj mne. Momentálně se cítím příliš nedokonalá a ztracená a tvé vedení moc potřebuji, abych mohla plnit úkol, který mi byl tady svěřen. Jsem světlo pro mnoho bloudících, kteří neposlouchají stejně jako já. Jsem kotva a maják pro ty, kteří jdou podobnou cestou jako já, potkáme se, chvilku se zdrží než naberou sílu a pak jdou dál sami dobře svou vlastní cestou. Neumím asi nikoho poslouchat, ale snad umím alespoň naslouchat ostatním a tím jim trochu ulevit od trápení a pomoci jim s jejich uvědomněním. Člověk přeci někdy pomáhá ostatním jen tím, že prostě je, to je mnohdy i můj případ. Je pro mne tak těžké vědět, že mne miluješ a přesto mne necháváš samotnou, bez spojení s tebou. Potom zažívám chvilkové propady jinam, do jiných světů a jiných reallit. Má tělesná mysl je zde v této realitě, má duchovní mysl bloudí kdesi v minulosti a znovu prožívá dávno prožité bolesti, jako by to bylo dnes. Je to velmi nepříjemná zkušenost..., zřejmě nutná pro můj vývoj :) Momentálně je pro mne základní životní lekcí asi pravda, snad moje odpojování od VJ je útěkem před realitou, útěkem před pravdou, je těžké si ji přiznat a žít v ní. Věci nefungují jako dříve, práce terapeutů se posunula úplně jinam, terapeutem musí být každý sám sobě. Energie jdou jinak, jinými cestami, nemůžete už nikomu pomoci, každý musí sám, podívat se až na dno své propasti a přiznat si, co tam vidí. Věci už nejsou jen černé a bílé, mají mnoho odstínů a jsou poskládané z mnoha střípků, musíme se soustředit na celek. Jako když vidíme obraz složený z mozaiky. Vidět jednotu a celistvost, pak máme šanci odhalit střípky lži, které kazí celkový obraz.