REALITA

 

Milé moje dušičky, 

Vy, které na mne myslíte a u kterých vnímám sdílení. Tento rok byl náročný po všech stránkách a ještě mu není konec. Pokud jste rozstřelené po celém Vesmíru a dáváte se znovu dohromady, jsouc v absolutním šoku, kdy nevidíte, neslyšíte, hledáte malé kousíčky své duše, abyste mohly být opět celistvé, v jednotě a po nekonečných milionech let zkušeností s dáváním, se naučili konečně přijímat, zřejmě prožíváte proces transformace, tak jako já. Děkuji za Vaši trpělivost a podporu a moc Vás prosím o posečkání do konce roku, kdy se kruh uzavře. Pak jsem Vám opět k dispozici. 

Tak tahle slova jsem napsala začátkem prosince těm, o kterých jsem věděla, že pochopí. Celý rok jsem měla pocit, že jsem na vysokém kopci a nechápu svět tam dole, někde v dálce byl sice další kopec s dalším člověkem podobným jako já, nezbývalo než komunikovat telepaticky, k sobě nemůžeme. Když chci komunikovat a žít s ostatními, musím ze svého  kopce dolů do údolí, nikdy to nevydržím dlouho a utíkám zpět na kopec. Je to vyčerpávající lézt pořád nahoru a dolů. Vědomí, že z kopce už je blízko k nebi a Vesmíru je lákavé a tak se na ten kopec stále vracím, vane tam svěží vítr, praží slunce, mám pevnou půdu pod nohama, je tam čisto……ale jsem tam sama…..

Kdo chce ke hvězdám, musí zkrotit strach, zpívá se v jedné písni, přeměnit strach na lásku, to by mohl být klíč. Nebloudit v paralelách, držet se reality. Nemyslet dopředu, dozadu, nahoru, dolů, jen přítomný okamžik - ten je reálný. Jakmile jsem ale dole, zřejmě vlivem zákona rezonance, jakákoliv zkušenost z tohoto života okamžitě navazuje na podobnou zkušenost z paralelních životů, energeticky se s ní proplétá a já stále sklouzávám do stereotypů z minulých životů, a mám pocit, že můj současný život je jedna velká lež. Nevím kde jsem, kdo jsem, čí jsem, co mám dělat.... Jako když se dívám na film, který někdo natočí o mě, já myslela, že jsem to opravdu já…Potkávám své nepravé já, opět se bojím….

V srdci mám přesto vědomí, že mám v sobě sílu velkého třesku, oslabují mě ale emoce. Fyzicky cítím, jak po mém těle postupuje cosi, co je odporné, mám celý rok lehké zdravotní potíže, které postupují od nohou tělem nahoru, žaludek, srdce, hlasivky, oko. Vím, že vyjdou temenem hlavy ven, nemohu se dočkat toho okamžiku. Musím být v neustálém pohybu, dokud nenajdu bezpečné útočiště, nalézám ho paradoxně ve smrti. Vědomě utíkám do smrti, moje srdce se téměř zastavuje, tep klesá na minimum, hybernuji. Tak jedině získávám stabilitu, ale je to klam, jen odpočívám a získávám čas. Uvědomuji si, že jsem jako mraveneček, který nese větší náklad, než sám unese, dokonce větší, než sám váží. Vím, že důležitější než jaké věci dělám, je to, proč je dělám. Přicházejí příjemné pozitivní věci, ovšem s negativním dopadem a naopak, katastrofy se mění na požehnání. Odporná věc putující mým tělem vychází v podobě černého mraku z mé hlavy ven, cítím úlevu. Uvědomuji si, že potřebuji absolutně čisté energie a záměry, mé tělo nic jiného nepřijímá, před srdcem mám filtr, který nechce nic pustit, mé energetické pole se rozšiřuje, dovnitř můžou jen děti, zvířata a lidé s láskou v srdci, jsem opět v izolaci. Čistému vše čisté, napadá mě zcela bez pokory. Prožívám neuvěřitelné události, setkání s bytostmi z jiných světů, absolutní napojení, intuice funguje naplno, vše vím, MÁM DAR, VÍM KDO JSEM.

Moje duše je ale daleko, tělo zůstává zde. Musím se rozhodnout. Pokládám si otázku – co mi dává život v realitě ? NIC. Co mi dává život v daru ? VŠECHNO. Je to celkem jasné, musím tedy do jiné dimenze (ale kam? snad zemřít?). Pokud ale chci žít svůj současný život, plnit úkol jež mi zde byl dán a mít kolem sebe lidi, které miluji a kteří milují mě, musím zůstat… napadá mne, že VÝCHODISKEM JE KOMPROMIS MEZI REALITOU a DAREM. NEZABÍJET REALITU A NEDOVOLIT, ABY REALITA ZABILA MĚ. Vytvořit si dole základnu z pokory a lásky, ze které mohu kdykoliv na svůj milovaný kopec bez námahy a vyčerpání, tak mohu využívat svůj dar pro ostatní i pro sebe, vždy ale jen s čistým záměrem, vědomě. Každá věc je tam, kde je, a každá věc je tím, čím se zdá být, to je realita a to je taky zázrak :)

MÁ MYSL JE V SRDCI.

JÁ JSEM JÁ.

 

27.12.2014