OTÁZKY A ODPOVĚDI

Měla jsem nedávno zajímavý rozhovor o věcech mezi nebem a zemí. Byl pro mne dost podnětný a proto jsem se rozhodla něco málo zaznamenat. Třeba některá z otázek, nebo mých odpovědí bude i informací pro Vás. Jedna z otázek, která během rozhovoru zazněla :

Mám někdy pocit, že jsme řízeni něčím zvenčí, někdy dělám věci, jakoby by mě někdo vedl. Myslíš, že je to možné ?

Moje odpověď : Určitě ano, pod vedením Vyšší inteligence jsme od počátku věků, vlivem pokroku jsme jen zapoměli naslouchat jejímu vedení, teď se kruh uzavírá, vracíme se zpět k podstatě. Jsme vedeni Vyšší inteligencí skrze naše Vyšší já, přesně v duchu toho, že jsme děti boží a Bůh a člověk jedno jsou a jestli chceš hledat Boha, hledej ho vždy uvnitř sebe, ale to je opravdu na dlouhou debatu... Při tom je to celkem jednoduché, stačí pochopit Vesmírné zákony a přestat se jim bránit a začít se jimi řídit, uvědomit si, že svět jsou jenom energie, jejichž základní jednotkou je myšlenka a sledovat, jak fungují a naučit se je vědomě řídit, což je velmi těžké, nikoliv však nemožné :)

Další otázka zněla : Ty věříš v Boha ? Jsi pokřtěná ? Znamená to pro tebe něco ?

Moje odpověď : Já nemám Boha, ale jakýsi Zdroj, ze kterého čerpám a který mě vede, když ovšem naslouchám. To naslouchání je pro mne velmi těžké, jednak se do toho neustále plete můj rozum a taky moje ego, které už odmala odmítalo jakékoliv vedení a někoho poslechnout považovalo za své osobní selhání. Chtělo být svobodné i tam, kde nebylo připraveno to zvládnout a hlavně za svá rozhodnutí převzít zodpovědnost. Proto byl můj život dost složitý, nicméně bez těch " složitostí, bych nikdy " nepovolila " a můj život by se neubíral správným směrem. Teď mám pocit, že je vše, jak má být a co ještě není, můžu změnit, stačí se rozhodnout.

Křtěná jsem, ale nevnímám to, ani jako výhodu, ani jako handicap. I když po pravdě si nejsem jistá, zda křest v průběhu věků zůstal tím, čím má být, zda nebyl církví zneužit a vadí mi, že za mne rozhodli jiní. O zasvěcení už jsem si rozhodla sama a taky si nesu následky.

Otázka : Mívám někdy pocit, že nevím kdo jsem. Poznáme někdy kdo vlastně jsme ?

Moje odpověď: Většinu života je bohužel člověk tím, kým ho jeho okolí chce mít. Tlačí nás nenápadně kam chtějí oni, ve jménu toho, jak to s námi myslí dobře a my jim na to skočíme, aby nás milovali a přijímali. Každý z nás to podvědomě ví, hlavně když jsme ještě děti, tak to neřešíme a jsme si sami sebou jistí, jsme ve svých původních energiích, dokud se neobalíme cizími, nepřevezmeme dogmata a cizí názory, nepřizpůsobíme se, abychom přežili v tomto světě bez větší bolesti. Záleží jak moc a jak daleko jsme se " ztratili ", pak se stane něco, co už je pro nás přes čáru a co nám připomene, kdo vlastně jsme a my se začneme rozvzpomínat a podle toho chovat, což je ovšem většinou katastrofa pro naše okolí, které se odmítá smířit s naší změnou. Pokud okolí "vydrží ", vztahy jsou opravdové, je to ve výsledku požehnáním nejen pro nás, ale i pro všechny zůčastněné.

Já také často zapomínám kdo jsem a co umím, podléhám pochybám, stereotypům a vlivu okolí, chci být milována a přijímána. Cítím se pak ale velmi špatně (moje pravé já už má zřejmě energetickou převahu) a dá mi mnohdy hodně práce, než mi dojde, kde je pravda a co musím udělat, abych se cítila zase jako já.