JAK JSEM SE (NE)NAUČILA NIC NEODKLÁDAT

Jako malá holka jsem si myslela, že jsem se narodila jako víla a umím čarovat. Podle toho jsem se taky vždy chovala, věděla jsem vše co jsem vědět potřebovala a ničeho jsem se nebála. Vyrostla jsem v malé osadě uprostřed přírody a louku, les i potůček jsem měla přímo za domem, to bylo moje království. Mojí nejmilejší zábavou bylo toulat se po okolí, tančit na louce u potůčku nazdobená květinami a rozličnou zelení, zkrátka jako pravá víla. Není divu, že jsem se často zapoměla a přišla k nelibosti mých rodičů pozdě domů.

Když jsem začala chodit do školy, připadala jsem si už dospěle, nejspíš proto, že jsem uměla dost dobře číst už od 4 let (považovala jsem knihy za kouzelné lexikony a moc jsem chtěla rozumět těm klikyhákům) a byla jsem tak před ostatními dětmi napřed. Hrozný zážitek hned na úvod školy pro mě, knihomola byl, že mi pan učitel odmítl dát Slabikář (pamatujete ? ten krásný červený slabikář plný nádherných obrázků) s tím, že ho vlastně nepotřebuju. Ale já ho POTŘEBOVALA a to tak moc, že jsem si ho doslova vybrečela, nebyla jsem k utišení a odmítala jsem jít domů bez něj. Nakonec jsem ale do školy chodila ráda, hlavně proto, že v naší třídě bydleli pod tabulí skřítci a já si s nimi náramně rozuměla. Dělila jsem se s nimi o svačiny a přestávky jsem proseděla u škvíry ve zdi a povídala si s nimi (samozřejmě jsem byla za divnou nejen mezi dětmi, ale i mezi učiteli).

Byla jsem tedy dítě školou povinné a k sedmým narozeninám jsem dostala krásné hodinky. Patrně si maminka myslela, že když budu mít hodinky, budu domů chodit včas. Mě nějaký čas ovšem nechával chladnou, považovala jsem hodinky za krásný šperk, který jsem oprávněna nosit a cítila se ještě víc dospěle. Ovšem  bylo mi vysvětleno, že hodinky nejsou na ozdobu, ale ukazují čas. PŘEDEVŠÍM ČAS, KDY MÁM PŘIJÍT DOMŮ. Bylo to složité, hodinky na mě mrkaly a doslova křičely " UŽ JE ČAS JÍT DOMŮ "  a já se tvářila, že jsou jen na ozdobu mé ladné vílí ručky a tančila klidně dál. Ale ouha, přišla chvíle, kdy se ucho utrhlo. Parkrát mi to ještě prošlo, snad mi maminka chtěla dát šanci zvyknout si na to, že mi hodinky udávají čas. Její trpělivost s mými pozdními příchody měla ale své meze, strach o mě ji poradil, jak na mne vyzrát.

Jednoho krásného dne, kdy jsem zase ignorovala varovný hlas mých hodinek " MĚLA BYS UŽ VÁŽNĚ JÍT DOMŮ ", jsem opět přišla pozdě a.....DVEŘE NAŠEHO DOMU BYLY ZAVŘENÉ a před nimi sbalená taška s mými věcmi, navrchu trůnila má oblíbená panenka a vesele se na mne smála, asi si myslela, že jedeme na výlet. Já ale na žádný výlet nechtěla, chtěla jsem domů, měla jsem hlad, byla jsem celá umouněná, unavená, začalo se stmívat a mě začalo být ouzko. Dožadovala jsem se důrazně vstupu, ale maminka mi řekla, ať jdu odkud jsem přišla, když mi tam bylo tak fajn  a že můžu přespat v lese. A co myslíte, že na to já ??? Hrdě jsem vzala tašku (sotva jsem ji unesla) a šla......obešla jsem takové kolečko okolo domu a protože už vážně začala padat tma, vrátila jsem se před ty zavřené dveře. Přemýšlela jsem o tom, proč mě tam nechtějí, když jsem tak úžasná. Měla jsem vztek na své krásné hodinky a dávala vinu jim. Ale hodinky klidně na to " NE NE NE, JÁ TVÉ KROKY NEŘÍDÍM, TO TY, JÁ TI JEN UKAZUJU SPRÁVNÝ ČAS. Tak mi už tenkrát došlo, že si za vše můžu sama a měla bych to napravit. Zavolala jsem ke dveřím maminku (stejně mě pozorovala) a slíbila jí i svým hodinkám, že budu chodit včas. Dodržovala jsem to....a potom....

Potom jsem rostla a dospívala doopravdy, už jsem se netoulala po lese, netančila u potůčku, nepovídala si se skřítky, už jsem nevěděla vše jistě, mnohdy jsem si vlastně nevěděla rady a zapoměla jsem čarovat. Zapoměla jsem taky na zkušenost z dětství, že POKUD PŘÍJDU POZDĚ, NAJDU JEN ZAVŘENÉ DVEŘE. A tak mi dlouho nedocházelo, že když něco chci, musím to udělat hned a nejen o tom snít, mluvit, a doufat, že to příjde samo. Později mi došlo, že když se opozdím, když budu váhat, strachovat se, pochybovat a propásnu TEN SPRÁVNÝ ČAS, najdu zase jenom ZAVŘENÉ DVEŘE. Mnohokrát se mi to potvrdilo i v úplných maličkostech. Líbilo se mi třeba nějaké tričko, ale váhala jsem (je zbytečně drahé, mám triček dost, tuhle barvu už mám), stále jsem na něj myslela, neměla jsem klid a později se pro něj stejně vrátila, našla jsem však už jen zavřené dveře - tričko měl někdo jiný. Mohla bych uvést spoustu dalších malicherných, ale i vážných příběhů, myslím ale, že je znáte sami ze svého života...

VŽDY, KDYŽ V ŽIVOTĚ NĚCO CHCETE A NEPOSTARÁTE SE O TO HNED, DOKUD MÁTE PŘÁNÍ V SRDCI I V HLAVĚ JASNÉ, ZAČNE JEHO ENERGIE JAKOBY SLÁBNOUT A VZDALOVAT SE. AŽ NAKONEC, KDYŽ JSTE SI PO VŠECH ZRALÝCH, ROZUMOVÝCH ÚVAHÁCH KONEČNĚ JISTÍ, NAJDETE PRAVDĚPODOBNĚ STEJNĚ UŽ JEN ZAVŘENÉ DVEŘE.