Vnitřní svět indigových

Popis toho, jak indigové dítě (nebo prostě dítě dnešní doby) vnímá svět kolem sebe, lidi, vztahy a co se s ním děje v různých situacích. Tento popis je od indigového dospělého s jeho vědomostmi, který už má své indigové dětství dětství za sebou. Myslím, že toto, co se děje v dětech a jakým způsobem uvažují, by měl vědět nejen každý rodič, ale především učitel. Dnešní děti jsou prostě jiné než jsme byli my a proto by se měly změnit i školy. Děti a především učitelé by v nich méně trpěli. Přestali by proti sobě bojovat a začali by spolupracovat. Snad nejvíce se dle mě potřebám dnešních dětí přibližuje Walfdorská škola. Ale já nejsem učitel, nemohu soudit. Jsem jen dospělé indigové dítě, které mělo své vlastní 2 indigové děti a nyní se snaží pomoci ostatním indigovým dětem, aby lépe rozuměly tomu, co se s nimi děje. Pocity, které jsou níže popsány, mohu potvrdit, přesto, že nejsou moje. Popis je převzatý z článku Škola indigových dětí z internetu (pokud by si ho někdo chtěl přečíst celý a já to vřele doporučuju ,adresu uvádím dole).

To, co jako indigové dítě potřebuju nejvíc a prioritně, je prostor.Ten prostor je bezpečný a svobodný a mohu v něm být tím, kým skutečně jsem. Lidé kolem mě ho mohou tvořit tím, že mi dávají pozornost a respektují mě. Ta pozornost na mě nemusí být výlučná, velice dobře se cítím ve skupině do 12 lidí, kterou mohu i já zahrnout do své pozornosti, při větším počtu už je má pozornost roztěkaná a jsem přehlcený a tehdy se uzavírám. Velice důležitá je pro mě osobnost učitele. Jeho pozornost mi pomáhá soustředit se a být přítomen. Pokud naše vzájemná pozornost mizí, utíkám do vlastního světa.

Co mi také pomáhá být přítomen, je neustálý kontakt se spolužáky, interakce. K čemu potřebuju ten prostor? Děje se ve mě paralelně spousta věcí a potřebuju být velice soustředěn, abych je dokázal zpracovávat a vydávat o nich svědectví srozumitelná druhým lidem. Potřebuju prostor a čas, kdy se druzí lidé na mě soustředí, kdy se soustředí na to, co říkám, a dávají mi zpětné vazby. Tohle mě udržuje v přítomnosti a realitě a postupně dokážu zformulovat ty vnitřní děje do myšlenek a myšlenky do slov a slova vypouštět z úst. Co mi dále pomáhá v soustředění? Když mě lidé berou takového, jaký jsem, bez soudů a hodnocení a neberou si osobně nic z toho, co dělám nebo říkám, pak se cítím v bezpečí. Často to, co se ve mě děje, vybublá na povrch jiným způsobem, než očekávají (například pohybem, vztekem nebo zlostí, nervozitou, netrpělivostí) a já to mohu nechat odplynout, když vím, že se nikdo nebude cítit uražen nebo ohrožen.

Dále se potřebuju soustředit sám na sebe, dokážu se soustředit i na druhé a věnovat jim svou pozornost, spolužákům i učiteli. Neustále musím mít kontakt se svou podstatou a vědět, jak to, co se děje kolem mě ladí s tím, co se děje uvnitř mě. Např.jak informace, teré ke mně přicházejí, pasujík tomu, v co věřím nebo co je mojí pravdou. Dokážu akceptovat jiný pohled na věc, ale okamžitě se stavím do obrany, okud někdo útočí na mou pravdu. Jakmile někdo tuhle moji vnitřní pravdu nerespektuje, okamžitě ztrácí můj respekt. Co je pro mě snadné, je hledat průnik těch dvou pravd, to, kde na sebe pasují, kde se doplňují, dokážu najít, co máme společné a tak dokážu to své jádro obohatit o pohled druhého člověka.

Za určitých podmínek dokážu spolupracovats druhými lidmi. A ty jsou : 1) všichni jsme si rovni, vklad všech je rovnocenný. Tj.učitel je partner, ne ten, který ví víc než já nebo který rozhoduje nebo má konečné slovo. 2) V každé fázi spolupráce mohu být tím, kým jsem. Do spolupráce chci dávat jen to nejlepší co ve mně je a pokud nemohu, odpojuju se. A o tom co chci vložit, rozhoduju já, ne že mě to někdo přikáže nebo mě bude do něčeho nutit. Tzn. neakceptuju rozkazy a příkazy. 3) Spolupráce se soustředí na konkrétní problém, a lidé kolem mě sdílejí, co sami s ním chtějí dělat, pak se dokážu připojit se svými návrhy. Přicházejí ale jen do bezpečného prostoru,kde mám pozornost.

Komunikace se mnou je velice snadná, pokud jsem respektován a sdílíme mezi sebou jen podstatné informace o tom, co prožíváme a co je naším záměrem. Nic neodsuzuji, nic nevysvětluji, nic neobhajuji, proto po mě nežádejte soudy, vysvětlení a obhajoby a nezajímají mě ty vaše. (" Můžeš mi prosím tě vysvětlit proč jsi to udělal?" jako indigo prostě neodpovím ).

Jediná autorita je respekt, kdo respektuje mě, toho respektuji já. Neplatí na mě finty s uplatňováním moci, ať je to moc rodičovská nebo učitelská a nerespektuji nikoho, kdo tuhle moc proti mě použije, protože to považuji za nerespektování mě. Kdokoliv se pokusí manipulovat s mou vnitřní pravdou, okamžitě u mě ztrácí autoritu. Naopak koho velice respektuji, jsou lidé,kteří v sobě mají jasno a dokážou být vyrovnaní, i když vnitřní pravda druhých je jiná. Pokud je takovým učitel, dokážu se jeho prostřednictvím spojit se svou pravdou.

Jsou oblasti, za které jsem zodpovědný, a nikdo mě do téhle zodpovědnosti nesmí lézt, ovšem také nikdy nepřeberu zodpovědnost za něco, za co zodpovědný nejsem. Na tohle rozlišování mám jako indigový talent, vím,že jsem plně zodpovědný za to, co prožívám, ale nikdo mě nedonutí k zodpovědnosti za prožitky druhých.

Můj vlastní svět, to je prostor sám pro sebe, s vlastními zákonitostmi a pravidly, s unikátní strukturou, do kterého prostě druzí z principu nemají přístup.To jak rodiče či učitelé přistupují k existenci tohoto světa ve mně, pak odráží, jakým způsobem já s tím světem pracuji. Pokud ho nerespektují, snaží se ho ovládnout, ničit nebo ignorovat, uzavírám se do tohoto světa a komunikace se mnou je velice obtížná. V bezpečném prostoru, kde jsem respektován, tento svět nemá hranice a může se propojit s celým vesmírem a je v něm ukrytý dar, který přináším na Zemi, je to něco úžasného, co povznáší celé lidstvo a tenhle dar je důvod, proč má smysl mě podporovat, vzdělávat, soustředit se na mě atd.

Ten dar je v tom, že jako indigový intuitivně vím, jak by svět měl fungovat. Když vidím rozpor mezi tímhle vnitřním ideálem a skutečností, jsem nervózní a netrpělivý a když ten rozdíl neumím popsat nebo předat druhým lidem, mohu být až agresivní či vzteklý, ale je to primárně vnitřní vztek. Stává se vnějším ve chvíli, kdy mi druzí nedají prostor tu odpověď v sobě zformulovat a snaží se ten můj vnitřní proces kontrolovat nebo zastavit.To pak způsobuje, že ze sebe nemohu vydat to nejlepší a předat ten dar. Když naopak cítím podporu, tak to, co ze mě vychází, dává věci do souladu, propojuje zdánlivě nepropojitelné, to, co děláme, získává další rozměr a přesah, a protože je to v souladu s vesmírem, je to, co děláme, v harmonii i s mnoha dalšími skupinami po celém světě.To vím.

převzato z https://novazeme.ning.com/profiles/blogs/skola-indigovych-deti